Co mně napsal hadilov písař


Mnoho krásných a milých říkanek (nejen) o exotických ptácích - známých i neznámých - od páva až po papuchalka. Verše pro potěšení dětí i dospělých. Určitě vám zlepší náladu nebo zpříjemní volnou chvíli.

Pro děti je zde portrét hadilova písaře, ale ve sbírce se dá nalézt zvířátek mnohem a mnohem více. Dokážete nakreslit i další z nich? Plameňáky, tučňáky, pštrosy, kolibříka nebo co třeba ptakopyska? Víte jak vypadá? A jak vlastně vypadá celý hadilov? Zvládnete mu dokreslit celé tělo? Připravenou dokreslovačku hadilova nebo omalovánku jen hlavy najdete na stránce ke stažení.
 

Sbohem, můj krásný plameňáku

Přiletěl z kraje bílých koní,
kde sladce zraje vinná réva,

levandule z kopců voní
a do moře se řeka vlévá.

Snad ztratil cestu, to se stává,
snad přivála ho vichřice.

Teď se brodí, marná sláva,
plameňák v českém rybníce.

Jak dlouho se zdrží asi?
Počká jen, až rádio

spustí zprávy o počasí.
Bude-li obloha bez černých mraků,

sbohem buď, krásný plameňáku,
můj plameňáku, addio!

 

 

Papoušek kapitána Flinta

Nevypadá na svůj věk,
ten amazonský papoušek.

Darmo však se neříká,
že je to starý partyka.

Jen poproste, ať zavzpomíná,
jaká to v mládí byla psina,

když pod černou se vlajkou plavil.
Náramně se přitom bavil.

Před piráty, kruťasy,
žádná loď se nespasí!

Flintovi sedal na rameni
a naloupili pěkné jmění

když přísahali na lebku a přísahali na hnáty.
Slyšíte ho? Zas už křičí: Dukáty, samé dukáty!

 

Kolibří svačina

Tenhle skřítek v říši ptačí
hned tak něco neposvačí.

Housku s máslem, čaj a džem?
Kdepak, ani omylem!

Nic jiného nesnese,
než co najde v pralese.

Sladkou šťávu ze dna květů
vysaje si klidně v letu.

Prospívá prý jeho zdraví,
neboť je to nektar pravý.

A tak šťáva jediná
kolibří je svačina.

 

Co mně napsal hadilov písař

Hadilov je dravý pták,
má čapí nohy, orlí zrak.

Hady loví v Africe,
neb je jich tam nejvíce.

Ač se hadi svižně plazí,
dohoní je bez nesnází.

Stačí dva tři klofance,
může se dát do tance.

„Často nad tím kroutím krkem,
jak se snadno hadi loví,“

to mně napsal vlastním brkem,
jedním tahem, svými slovy.

 

Ara

O papoušcích ara
legenda je stará.

Když byl první ara zrozen,
poručil si vinný hrozen.

Celý hrozen, to si dal!
V tu ránu hned zčervenal,

zežloutl a promodral.
A co ještě bylo dál?

Hlavička mu po tom víně
přemýšlela trochu líně,

takže dodnes, hatlapatla,
každý ara pěkně žvatlá!

 

O černé labuti

Povídá se, byť jen šušky,
že byla bílá jak její družky.

Jednou však při zimním tahu,
netrefila nějak Prahu,

mihla se vzduchem jako střela,
k protinožcům přeletěla!

Od té doby, můj ty smutku,
zčernala tam ze zármutku.

Labuti, černá labuti,
je ti tvá barva po chuti?

Netrap se tím, bez obav,
jiná země, jiný mrav.

Na mou duši, na psí uši,
v Austrálii ti to sluší!

 

Páv za komínem klidně spal

Vzpomínky nikdo nespoutá
a voní jak bílá káva.

V cukrářství u pana Kohouta
chovali starého páva.

Pan Kohout pekl sladkosti,
páv podřimoval na střeše.

A občas k naší radosti,
a nebo k vlastní potěše,

rozprostřel svá krásná pera
jak vějíř plný pavích ok.

Jako by to bylo včera.
A do dětství byl pouhý krok.

Pan Kohout pekl cukrovinky,
páv za komínem klidně spal…

Však slyšíte to? Cinky linky!
A já bych ještě vzpomínal.

 

Jak se mají tučňáci

Dole na jižní polokouli
k tučňáku se tučňák choulí.

Ledovec není žádná louka.
Od moře to jednou fouká

a podruhé zas od pólu.
Proto jsou rádi pospolu.

Navíc tučňák k tučňáku
choulí se jen ve fraku,

jen tak zlehka, jako kdyby
na plese jim hráli tradá.

Hudba ovšem k tomu chybí.
Tu však tučňák nepostrádá.

K tučňáku se choulí vlídně,
mají se tam antarktidně.

 

Rajky

Jsou moře a v nich ostrovy,
kde těžké plody zrají,

kde keře, květy, větvoví,
vše zůstalo jak v ráji.

Tam rajští ptáci žijí ještě
a ve větvích je jejich kryt,

tropické když přijdou deště.
I ráj se musí zavlažit.

Když slunce začne pálit znova,
ti ptáci tolik hlaholí!

A nerozumí ani slova,
ať poslouchá je kdokoli.

To snad jen Eva s Adamem,
co v ráji tenkrát žili…

Dávno se po nich slehla zem!
A jen ty rajky zbyly.

 

Tukanovo přesvědčení

Cinkaly si lesní zvonky
u pramenů Amazonky,

že už je to natuty,
že je tukan nadutý.

Prý se bojí o svůj zoban,
aby o něj nebyl obrán.

Kdo má zoban, to je pán,
ten musí být zazobán!

Nadutý však tukan není,
to by soud byl příliš krutý.

Zkrátka má své přesvědčení.
A ten zoban? Ten je dutý.

 

O maličké kachničce

Víte, jak je maličká
mandarínská kachnička?

Jako house naší husy,
jako hračka do vany!

Kdo ji nezná, ať se zkusí
přeptat mezi Číňany.

Tam už od dob mandarínů
tuhle kačku rádi hostí.

Libo koupel? Trošku stínu?
Prosím, Vaše Titěrnosti!

I když je tak maličká
mandarínská kachnička,

jsou jí takhle oddáni
skoro všichni Číňani.

 

Jak Frič koupil kondora

Cestovatel Frič,
pokud nebyl pryč,

rád se chlubil v kroužku přátel,
jak si koupil za pakatel

na tržišti pod Andami,
podržte se, páni, dámy,

živé mládě kondora!
Dle místního doktora

šlo tu však o ptáka Noha.
Znamení tam byla mnohá.

Pařáty měl jako kleště,
navíc mohl vyrůst ještě,

a to křídel rozpětí,
strašná hrozba pro děti!

Jestli toto vyprávění
pravdou je, či vůbec není,

věděl by jen Frič.
Jenže je zas pryč.

 

Znalci papuchalci

Papuchalci na Islandu
nepokazí žádnou švandu.

Vesele se hašteří,
co budou mít k večeři.

Jeden myslí na sardinky,
že jsou jako od maminky.

Druhý na to třesky plesky,
nejlepší jsou přece tresky.

Třetí na ně huláká,
že má radši tuňáka.

Čtvrtý nemá pochyby:
jde se prostě na ryby.

Na tohle jsou papuchalci
vyhlášení jako znalci.

Dneska jako minule
budou plné papule!

 

Vlhy jsou to, já je znám

Snad podobné jsou vlaštovkám,
když mihnou se jen oblohou.

Však vlhy jsou to, já je znám,
to jiné býti nemohou.

Snad podobné jsou vlaštovkám,
však barev mají za tři.

Vždyť vlhy jsou to, já je znám,
ty k nejkrásnějším patří.

Snad podobné jsou vlaštovkám,
však výstředního střihu.

A vlhy jsou to, já je znám,
mé pestré vlhy z jihu!

 

Ještě je tu ptakopysk

A ještě je tu ptakopysk.
Vy neznáte ptakopyska?

Nebude to žádný risk,
podívat se na něj zblízka.

Tenhle tvor je, mezi námi,
zoologickou senzací.

Kachní zobák místo tlamy,
v prackách blány plovací,

do vody se noří lehce,
klade vejce do hnízda,

jenom létat se mu nechce.
Spíš si občas zahvízdá.

Nehněvá se kvůli jménu,
nechce slávu, nechce zisk,

neplánuje žádnou změnu.
Takový je ptakopysk.

 

Zlatí bažanti

Do mechu klekám si, zasažen krásou,
nežli se v mlhavém oparu ztratí.

Na louce pod horou tiše se pasou
bažanti stříbrní, bažanti zlatí.

 

Pohádka o sněžné sovici

V Laponsku, až na severu,
příjemně je v každém směru.

Bílé vločky vzduchem víří,
mrzne až to praští,

zima je jak na Sibiři,
vlci soba baští.

Polární se line záře,
sob je celý sněden,

vše jde podle kalendáře,
jelikož je leden.

A co sněžná sovice?
Musím končit, milé děti.

Chtěl jsem o ní vyprávěti,
blíží se však vánice!

 

Proč dělá krocan kašpara

Tam na hranicích Mexika
vždy páchl střelný prach.

A nikdo ať mi neříká,
že dneska žádný strach.

Jakkoli už se nestřílí
a páchne tam jen chlévská mrva,

pořád byste se divili!
Nebezpečí trvá!

Tam v lesích jako před roky
( a hned byste se lekli )

brousí krocan divoký
a hudruje jak vzteklý.

Proč chová se tak vyšinutě?
Ach, to je scénka prastará.

To kvůli jedné mladé krůtě
dělá ten krocan kašpara.

 

Strká pštros hlavu do písku?

Že prý když je v nebezpečí,
když je šelma nablízku,

strká pštros hlavu do písku?
Ten, kdo šíří tyhle řeči,

zasloužil by na kokos.
V nebezpečí když je pštros,

dá se přece do trysku!
S pštrosicí i pštrosáčaty

ukážou všem záhy paty.
Pštros je totiž sprinter ptačí,

rychlé nohy, ty mu stačí,
každá šelma utře nos!

 

Letěly husy bernešky

Letěly husy bernešky
tam do neznámé dáli,

letěly jarním povětřím
a stmívalo se zvolna.

Den zmodral jako macešky
a husy zakejhaly,

snad chtěly říct mi, co já vím,
vzduch čistý, cesta volná.

ZOO plná zážitků
По-русски Deutsch По-русски
Poslat email Homepage
Zoo Chleby