Anas platyrhynchos f. domestica "Indian Runner"
Strunatci (Chordata)
Obratlovci (Vertebrata)
Čtyřnožci (Tetrapoda)
Ptáci (Aves)
Letci (Neognathae)
Vrubozobí (Anseriformes)
Kachnovití (Anatidae)
Rozměry domácích kachen jsou velmi různé podle plemene (existují i zakrslá plemena), indičtí běžci dosahují délky (výšky) od 50 do 76 cm a hmotnosti 1,4 - 2,3 kg.
domestikovaná forma kachny divoké, chovaná pro maso, vejce, peří nebo jako okrasný pták. Často se za domácí kachny nesprávně označují i pižmovky domácí, to je ale jiný druh, domestikovaný z pižmovky velké.
Indický běžec je chován hlavně na maso a také k vyčištění zahrad od slimáků. Je typický svýma dozadu posunutýma nohama a vzpřímeným postojem. Zbarvení může být různé, od přírodních, přes strakaté nebo různé jednobarevné až po čistě bílé.
Kachny domácí obecně:
― domestikace kachny je zahalena tajemstvím, předpokládá se, že se datuje do 3. nebo 2. tisíciletí př. n. l. a že k ní došlo součastně na dvou nebo třech místech - v Egyptě a Mezopotámii, v Číně a v Řecku a Římě (tam se možné ale dostaly kachny již domestikované).
― ve starověku byla kachna (drahou) delikatesou bohatých, ve středověku postním jídlem
― domácí kachny měly dlouho jen přírodní zabrvení, bílé kachny jsou až až od 16. - 17. století, o něco později vznikly i kachny strakaté nebo jinak barevné a také zakrslé nebo chocholaté
― V Evropě je jejich chov v pozadí za slepicemi, nejoblíběnější jsou jednoznačně v Číně
― z kachních vajec Číňani vyrábí konzervací ve směsi vápna, jílu, popela a rýžových otrub pochoutku zvanou stoletá nebo černá vejce. Jsou to syrová silně zapáchající vejce se zesklovatělým černým bílkem a mazlavým tmavošedým nebo tmavozeleným žloutkem
― ve vietnamské kuchyni se využívá kachní krev k přípravě tradičního pokrmu Tiet canh (z kachní krve, masa, vnitřností, arašídů, rybí omáčky, bylinek a koření)
― někdy se kachny nacpávají šiškami, stejně jako husy, čímž dochází ke zbytnění jater, používaných poté mj. k přípravě speciálního koláče foie gras (originál je však z husích jater). Nacpávání je však v posledních letech velmi omezováno a v některých zemích (např. Německo) zakázané.
Indičtí běžci:
― jde o poměrně staré plemeno - asi tisíc let (některé prameny uvádí i 2000 let), které nepochází zřejmě z Indie, jak název napovídá, ale z Indonésie, odkud jsou i první zprávy (z ostrovů Jáva, Lombok a Bali). Nebylo vyšlechtěno cíleně, ale náhodně.
― do Evropy se poprvé dostali v 16. století - do Nizozemska, když je námořníci na Jávě nakládali na lodě jako zdroj potravy (masa a vajec). Záhy z Evropy ale opět zmizeli. Po druhé (a již definitivně) se v Evropě objevili 1830 v Anglii.
― u nás nejde o příliš běžné plemeno, zato v Německu a Anglii jsou natolik oblíbení, že tam existují i chovatelské kluby indických běžců.
― pro své skupinové chování se indičtí běžci využívají i pro výcvik pasteveckých psů.
Kachny se chovají obvykle ve skupinách na rybníku nebo jiné vodní ploše (ačkoli není bezpodmínečně nezbytná), ale existují i velkochovy, kde jsou kachny v halách na roštech, podobně jako brojleři.
V polovině 20. století byl v Československu zaveden tzv. kaprokachní systém, kdy byly kachny chovány na kapřích rybnících (kachny trusem obohacují vodu o živiny, které spotřebovávají kapři).
Indičtí běžci jsou skupinoví ptáci, v domácích chovech nejčastěji chovaní ve skupinkách (v poměru cca 1 kačer a 3 kachny), nevyžadují vodu, ale vždy je to lepší. Nutností je naopak úkryt proti slunci a také zimě. Velmi rychle a obratně běhají.
Mnoho plemen kachen ztratilo hnízdní pudy a není schopno vysedět vejce ani se postarat o potomstvo, proto musí být rozmnožována uměle v líhních. Inkubace 28 - 29 dní. Masná plemena kachen nesou až 150 vajec ročně, nosná plemena okolo 300.
Indičtí běžci své potomstvo většinou neodchovávají, kachně se to podaří jen zřídka. Nesou 180 - 200 vajec ročně.
