Alka velká

Latinský název

Pinguinus impennis

Kmen

Strunatci (Chordata)

Podkmen

Obratlovci (Vertebrata)

Nadtřída

Čtyřnožci (Tetrapoda)

Třída

Ptáci (Aves)

Nadřád

Letci (Neognathae)

Řád

Dlouhokřídlí (Charadriiformes)

Čeleď

Alkovití (Alcidae)

img

Rozměry

výška 75-85 cm, váha okolo 5 kg, délka křídla 15 cm, délka zobáku 11 cm

Popis

Alka velká byla největší a jedinou nelétavou ze všech alek. Ačkoli nebyla nijak příbuzná s tučňáky, byla jim v mnoha směrech velmi podobná, proto bývala nazývána tučňákem severní polokoule (tučňáci žijí jen na jižní). Měla černá záda a hlavu a bílé břicho. V období rozmnožování měly alky před okem velkou bílou skvrnu, po hnízdní sezóně se zase ztratila. Zobák byl silný a výrazně drážkovaný, křídla velmi krátká. 

Zajímavosti

— potápěly se běžně do hloubky 100 a více metrů - na čtvrt hodiny i déle
— měla důležité místo v kultuře historických (zvláště severoamerických) národů - některé z nich např. pohřbívali své mrtvé společně s kostmi alek
— české jméno alka je z původního latinského Alca (který zavedl Carl Linné), což je staré skandinávské označení tohoto ptáka, Eskymálci alku velkou nazývali isarukitsok, což znamená malé křídlo, zajímavé je, že údajně anglický název tučňáka - penguin vznikl v 16. století, ovšem jako název alky - nikoli tučňáka
— ve španělské jeskyni El Pinto jsou 35.000 let staré nástěnné malby alek velkých
— dnes je ve světových muzeích celkem 75 vajec, 81 kůží a 24 vycpanin. Pražské Národní muzeum vlastní jednu dospělou alku a jedno odrostlé mládě, které je světovou raritou, odborníky mimořádně ceněnou (úplná mláďata v muzeích chybí). Po světě existuje také několik uměleckých soch alk (na islandském ostrově Eldey, kanadském ostrově Fogo, na britských Orknejích atd.)
— v roce 1971 byla vydražena vycpaná alka za 9000 liber, čímž se stala nejdražším preparovaným ptákem a je tak také uvedena v Guinessově knize rekordů

Způsob života

Alka velká nelétala, ale její neschopnost létat byla vykompenzována tím, že šlo o výborného plavce a skvělého potápěče - měla nohy posunuté k zadní části těla, pro lepší záběr při potápění. Žila i hnízdila v koloniích. Některé populace na zimu migrovaly na jih - v menších či větších skupinách, nikdy však celé kolonie najednou.

Rozmnožování

Po květnovém spárování samice v červnu snesla na holou zem jediné, relativně velké (okolo 12,5 cm), nažloutlé až okrové vejce s černými či hnědými skvrnami a čarami. Střídavě na něm seděli oba rodiče ve vzpřímené poloze 39-44 dní, poté oba vylíhlé mládě krmili. Pohlavně dospívali mezi 4. a 7. rokem.

Mláďata

Mládě bylo šedé „hebké” a po třech týdnech už vyráželo na vodu.

Potrava

ryby, korýši, mláďata zřejmě plankton

Dožívá se

předpokládá se 20 - 25 let

Výskyt

pobřeží severního Atlantiku - od Španělska, Francie, Británie, Irska, Norska přes Island a Grónsko až po Kanadu a Novou Anglii ( sever USA), archeologické nálezy jsou i z Ruska
Mapa výskytu

Biotop

skalnaté ostrovy a skalnatá pobřeží chladných oblastí

Vyhynutí

Rok vyhubení:
3. července 1844 byl na ostrově Eldey (u Islandu) umlácen poslední hnízdící pár a vejce rozšlápnuto... 1852 byla ještě jedna živá alka údajně spatřena v Newfoundlandu.
Příčina a způsob vyhubení:
Alka byla součástí jídelníčku již Neandrtálců (před více než 100.000 lety), lovili ji domorodí Američané i Eskymáci, ale až moderní civilizace zredukovala její stavy. Byla vyhledávaná pro své maso, tuk, kůži i peří, sbírala se i vejce. Při dobývání Ameriky se stala běžným zdrojem potravy tisíců námořníků, ale i návnadou při rybaření. Jejich vejce i mláďata požíraly krysy, které se na ostrovy dostaly s námořníky. Tím došlo ke zdecimování evropské a posléze i americké populace. Na konci 18. stol. už byl lov alek v Evropě zakázán a provinilci byli veřejně bičováni, přesto byly povolené jako návnada. Začátkem 19. stol. se alky a především jejich vejce staly ceněným sběratelským materiálem... Čím vzácnější byly, tím větší byl zájem. Po léta vypleněná hnízda znamenala pro alky neodvratný osud. 1840 zmizely alky z Británie (ostrov St. Kilda). Poslední - padesátihlavá kolonie přežívala na ostrůvku Geirfuglasker (Island). Tam nešlo přistát a tak byly alky v bezpečí. 1830 se však ptáci kvůli sopečné erupci přemístili na nedaleký ostrov Eldey. O 5 let později na to přišli lidé a začal hon na poslední alky... - muzea lačnila po posledních kůžích i vejcích... 3. července 1844 zde byl umlácen poslední hnízdící pár a vejce rozšlápnuto... 

Sponzoři

Cena sponzoringu: libovolná (z administrativních důvodů však nejméně 500,- Kč, přičemž doba umístění sponzorské cedulky je 1 měsíc za každých 50 Kč)