Pinguinus impennis
Strunatci (Chordata)
Obratlovci (Vertebrata)
Čtyřnožci (Tetrapoda)
Ptáci (Aves)
Letci (Neognathae)
Dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Alkovití (Alcidae)
výška 75-85 cm, váha okolo 5 kg, délka křídla 15 cm, délka zobáku 11 cm
Alka velká byla největší a jedinou nelétavou ze všech alek. Ačkoli nebyla nijak příbuzná s tučňáky, byla jim v mnoha směrech velmi podobná, proto bývala nazývána tučňákem severní polokoule (tučňáci žijí jen na jižní). Měla černá záda a hlavu a bílé břicho. V období rozmnožování měly alky před okem velkou bílou skvrnu, po hnízdní sezóně se zase ztratila. Zobák byl silný a výrazně drážkovaný, křídla velmi krátká.
— potápěly se běžně do hloubky 100 a více metrů - na čtvrt hodiny i déle
— měla důležité místo v kultuře historických (zvláště severoamerických) národů - některé z nich např. pohřbívali své mrtvé společně s kostmi alek
— české jméno alka je z původního latinského Alca (který zavedl Carl Linné), což je staré skandinávské označení tohoto ptáka, Eskymálci alku velkou nazývali isarukitsok, což znamená malé křídlo, zajímavé je, že údajně anglický název tučňáka - penguin vznikl v 16. století, ovšem jako název alky - nikoli tučňáka
— ve španělské jeskyni El Pinto jsou 35.000 let staré nástěnné malby alek velkých
— dnes je ve světových muzeích celkem 75 vajec, 81 kůží a 24 vycpanin. Pražské Národní muzeum vlastní jednu dospělou alku a jedno odrostlé mládě, které je světovou raritou, odborníky mimořádně ceněnou (úplná mláďata v muzeích chybí). Po světě existuje také několik uměleckých soch alk (na islandském ostrově Eldey, kanadském ostrově Fogo, na britských Orknejích atd.)
— v roce 1971 byla vydražena vycpaná alka za 9000 liber, čímž se stala nejdražším preparovaným ptákem a je tak také uvedena v Guinessově knize rekordů
Alka velká nelétala, ale její neschopnost létat byla vykompenzována tím, že šlo o výborného plavce a skvělého potápěče - měla nohy posunuté k zadní části těla, pro lepší záběr při potápění. Žila i hnízdila v koloniích. Některé populace na zimu migrovaly na jih - v menších či větších skupinách, nikdy však celé kolonie najednou.
Po květnovém spárování samice v červnu snesla na holou zem jediné, relativně velké (okolo 12,5 cm), nažloutlé až okrové vejce s černými či hnědými skvrnami a čarami. Střídavě na něm seděli oba rodiče ve vzpřímené poloze 39-44 dní, poté oba vylíhlé mládě krmili. Pohlavně dospívali mezi 4. a 7. rokem.
Rok vyhubení:
3. července 1844 byl na ostrově Eldey (u Islandu) umlácen poslední hnízdící pár a vejce rozšlápnuto... 1852 byla ještě jedna živá alka údajně spatřena v Newfoundlandu.
Příčina a způsob vyhubení:
Alka byla součástí jídelníčku již Neandrtálců (před více než 100.000 lety), lovili ji domorodí Američané i Eskymáci, ale až moderní civilizace zredukovala její stavy. Byla vyhledávaná pro své maso, tuk, kůži i peří, sbírala se i vejce. Při dobývání Ameriky se stala běžným zdrojem potravy tisíců námořníků, ale i návnadou při rybaření. Jejich vejce i mláďata požíraly krysy, které se na ostrovy dostaly s námořníky. Tím došlo ke zdecimování evropské a posléze i americké populace. Na konci 18. stol. už byl lov alek v Evropě zakázán a provinilci byli veřejně bičováni, přesto byly povolené jako návnada. Začátkem 19. stol. se alky a především jejich vejce staly ceněným sběratelským materiálem... Čím vzácnější byly, tím větší byl zájem. Po léta vypleněná hnízda znamenala pro alky neodvratný osud. 1840 zmizely alky z Británie (ostrov St. Kilda). Poslední - padesátihlavá kolonie přežívala na ostrůvku Geirfuglasker (Island). Tam nešlo přistát a tak byly alky v bezpečí. 1830 se však ptáci kvůli sopečné erupci přemístili na nedaleký ostrov Eldey. O 5 let později na to přišli lidé a začal hon na poslední alky... - muzea lačnila po posledních kůžích i vejcích... 3. července 1844 zde byl umlácen poslední hnízdící pár a vejce rozšlápnuto...
