Labe patří mezi velkými evropskými řekami k těm, na nichž je nejméně měst, zvláště těch velkých. Jediným milionovým městem je Hamburk (1,74 mil. obyvatel), další Drážďany už mají jen 525 tis., Magdeburk 229 tis., Ústí nad Labem 93 tis. (dříve až 120 tis., ale mnoho obcí se od Ústí oddělilo), 3 města jsou pod sto tisícovou hranicí (Hradec Králové, Pardubice, Dessau-Roßlau), dalších 12 je od 20 od 50 tis. (Děčín, Cuxhaven, Lutherstadt Wittenberg, Riesa, Pirna, Wedel, Radebaul, Schönebeck, Kolín, Geesthacht, Míšeň, Litoměřice), ostatní nedosahují ani 20 tis., většinou jsou mnohem menší a i v celkovém počtu je jich poměrně málo. Tento fakt má samozřejmě příznivý vliv na polabskou přírodu.
V minulosti bylo Labe sice poničeno říční dopravou a mnohými stavbami, ale nikdy nebylo takovou „sídelní“ řekou jako Rúr, Rýn, Dunaj, Odra nebo mnoho ruských toků. Nepříznivý vliv dopravy, jezů, přehrad apod. lze přece jen alespoň částečně eliminovat, ovšem s dopadem vlivů velkoměst je to horší. I díky tomu se Labe vzpamatovalo za relativně krátkou dobu od začátku intenzivnější ochrany a regulace. Mezinárodní komise pro ochranu Labe (MKOL) s účastí Česka i Německa vznikla v roce 1993 v Magdeburku a od té doby se do řeky postupně vrátil život, přesněji řečeno labská biodiverzita. Dnes na Labi opět žijí například vydry nebo bobři, dokonce je domovem poloviny německých druhů obojživelníků. Velmi výrazná změna se však odehrála zvláště v ichtyofauně (ryby, kruhoústí apod.)
V polovině 90. let bylo průzkumem v Labi zaznamenáno 79 druhů ryb, paryb a mihulí – původních i zavlečených, přesto jeden významný problém zůstává, problém zvláště ČR. Na českém toku Labe jsou stovky elektráren, přehrad, zdymadel, jezů a dalších větších nebo menších staveb, které představují příčné překážky. Ve srovnání s tím je na německé straně první velká překážka až po 585 km – zdymadlo v Geesthachtu před Hamburkem. Tyto překážky mají dva hlavní negativní dopady – znemožňují migraci migračních druhů (losos, úhoř...) a likvidují rybí pásma. Problém s migrací se postupně řeší tzv. rybími přechody, kdy se vedle zdymadel zřizuje malý rybí průplav s pozvolným stoupáním (celý tok by měl být pro ryby zprůchodněný do roku 2015). Problém s rybími pásmy se však zdá být neřešitelný. Souvisí se splavněním Labe. Budováním plavebních stupňů dochází ke změnám spádů řeky, což způsobuje změny složení dna (substrátu), rychlosti toku, míru okysličení vody atd. Prakticky tedy Labe nemá větší úseky se stejnými podmínkami, nemá rybí pásma.
Abychom si situaci vysvětlili, řekněme si nejprve, co je rybí pásmo. Každá ryba potřebuje k životu něco jiného, jiné podmínky, jiný biotop – podobně jako u suchozemských zvířat, některá jsou horská, jiná lesní, další vázaná na vodu... V případě ryb bychom to mohli přirovnat k rybám mořským, říčním, jezerním... Ovšem tím to nekončí. Pralesní zvířata nikdy neobývají celý prales, každé využívá jinou jeho část, papoušci žijí v horním patře, kde mají dostatek potravy (plodů), zatímco žáby žijí ve středních nebo nižších patrech, kde je dostatek vlhkosti. Kdyby to bylo obráceně, nepřežili by ani papoušci ani žáby – papoušci by pošli hlady, žáby přehřátím. Stejné je to i u ryb, v tomto případě říčních. Řeka, ač z našeho suchozemského pohledu vypadá stejně, je jiná v každém svém úseku, liší se množstvím kyslíku, množstvím vody, teplotou vody, rychlostí toku, skladbou dna a břehů... Podle těchto faktorů dělíme říční biotopy na čtyři typy vodních stanovišť zvaných rybí pásma. Pstruhové pásmo jsou nemeandrující vysokohorské toky s mělkou chladnou vodou, množstvím kyslíku, dem ve tvaru „V“ a minimální břehovou vegetací. Lipanové pásmo jsou nemeandrující pomalejší hlubší toky s vyšší teplotou, která však nevykazuje velké rozdíly mezi létem a zimou, dostatečně nasycené kyslíkem (bez výkyvů) a dnem tvaru „V“ nebo „U“. Parmové pásmo představují toky v podhůří se širokým korytem ve tvaru „U“, pískovitým nebo štěrkovým dnem, pomalým proudem, velkými teplotními rozdíly vody a rozdíly v množství kyslíku v létě a v zimě. Poslední cejnové pásmo jsou velmi pomalé až stojaté meandrující toky (častěji stojaté vody jako rybníky nebo jezera) v nížinách, s teplou kalnou vodou (v zimě studenou), malým množstvím kyslíku, písčitým až bahnitým dnem a bujnou rozmanitou vegetací. Někdy bývá uváděno ještě platýsové nebo ježdíkové (či ježdíko-platýsové) pásmo, což je de facto cejnové pásmo v ústí velkých řek, kde bývá brakická (smíšená) voda.
Obvykle se u řek od pramene střídají postupně všechna pásma v uvedeném pořadí, někdy některé pásmo chybí. Zcela jinak je to v případě českého toku Labe. Kvůli plavebním stupňům se zde opakují úseky s vysokým spádem a v důsledku toho se ryby z jednoho typu pásma vyskytují i v pásmech dalších. Například nad jezem jsou ryby cejnového pásma, pod jezem ryby parmového pásma, pod přehradami bývají obojí a v menší míře i druhy pstruhového a lipanového pásma. Jen první úsek Labe (řádově do Hostinného), má klasická pásma – pstruhové a poté lipanové, dále se až na hranice střídají parmová a cejnová pásma, lokálně a sekundárně i ostatní (výskytem typických druhů, či typickými podmínkami). V Německu, od hranic již rybí pásma pokračují standardně. Nejdříve parmové pásmo, zpočátku horní, později nížinné, za ním cejnové pásmo a na konci ježdíkové či platýsové pásmo.
Zajímavostí je, že český tok Labe je druhově nejbohatším v úseku mezi Ústím nad Labem a hranicemi (zvláště v poslední části u hranic), kde žije téměř 40 druhů ryb (občas se zde vyskytují i druhy jako losos atlantský, cejn sinný a hrouzek běloploutvý), velmi cenný je i úsek mezi Hradcem Králové a Pardubicemi. Jsou to zároveň jediné dvě části Labe, kde lze najít najednou všechny tři druhy jelců (jesen, tloušť a proudník), jinde v republice se spolu vyskytují pouze na dolním toku Vltavy a Ohře.
Přečtěte si více o Labi nebo se podívejte se na kompletní seznam všech druhů ryb a mihulí, které žijí nebo dříve žily v Labi.
