Výstava exkrementů

Výkal, exkrement, faex, fekálie, trus, stolice, lejno, nebo hovno… tolik výrazů pro totéž - odpad při metabolismu, produkt defekace. Tabuizované téma. V češtině máme sice „slušný“ výraz lejno, ten však považujeme za zastaralý a téměř jej nepoužíváme. Zcela nejfrekventovanější označení je hovno, tomu jsme ale dali nálepku „vulgární“. Proto mnozí volí buď zdrobnělinu hovínko (což je ale také vulgární) nebo významově špatné, či nepřesné náhražky jako bobek, bobeček atd. Staroslovanské lejno má indoevropský základ lei – mazlavý, čili lejno = cosi mazlavého… Divné. Hovno, v nářečích guvno, houno, hůvno, je původní označení hovězího - kravského lejna. Zřejmě od staroslovanského slovního základu gov (hovězí, hovado), tedy cosi jako kravinec. Původně nešlo o vulgární výraz, třeba ještě Jan Hus jej používal dokonce i ve svých kázáních. Punc vulgarity si slovo získalo až později, i když již velmi dávno.

V Sasku nedaleko Bautzenu, v oblasti, kde je stále úřední vedle němčiny i hornolužická srbština, tedy slovanský jazyk, existuje obec s názvem Lejno (německy Lehndorf). Česky to však znamená léno, jelikož paradoxně lejno je v hornolužičtině slušně howno, vulgárně sranty.

Výstava exkrementůVýstava exkrementůVulgarizujeme hovno, přitom jej používáme častěji, než je nezbytně nutné - ne-jen ve významu výkalu. Postupem času jsme mu dali i další významy… Nejčas-těji nic. Když někdo dostane hovno, dostane nic (hovno = bezcenná věc = nic). Velmi často také zápor „ne!“ (Dej mi to. Hovno! = Ne!). Někdy jako špatný nebo k ničemu (hovno řidič = špatný řidič, řidič na hovno = řidič k ničemu). Často ale používáme toto slovo i jako citoslovce údivu (Vyhrál jsem ve sportce. Hovno?! = Fakt?!, Opravdu?!, Nekecáš?!…). Jde o tak frekventované, a i přes svou vulgaritu de facto oblíbené, slovo, že je nezřídka používáno i v ustálených spojeních a rčeních – sežrat Šalamounovou hovno (být přechytralý), mlít hovna (povídat nesmysly), jít do hoven (pokazit se – stroj nebo plán), muset vidět každé hovno (být příliš zvědavý), plést z hovna bič (dělat něco zbytečného nebo naopak dělat něco z ničeho, případně zveličovat), hovno by po sobě sežral (je lakomý), mít v sobě civilní hovno (být nováčkem, bažantem na vojně), vyhodit ožralé hovno (jít na velkou po kocovině a tím udělat tečku za včerejškem), brát hovno dvakrát na vidličku nebo posílat hovno poštou (být puntičkářský), tahat se o Leninovo hovno (tahat se o nepodstatnou malichernost), dostat hovnem mezi oči (nepochopit něco nebo být odmítnutý), držet se jak hovno košile (být otravný, obtěžovat), myslet si, že jeho hovno nesmrdí (být domýšlivý nebo se povyšovat), šlápnout do hovna (dopustit se omylu, udělat špatný krok), mít peněz jako hoven (být bohatý), hovno zle (nic se neděje), být zmrzlý jak sobolí hovno, být hovno platný, je mu do toho hovno, kulové hovno, lautr hovno, hovno jak bič, hovno jak cep, nenápadný jak třímetrové hovno, myslet znamená hovno vědět… Krom toho se hovno nebo jeho odvozeniny používají i v různých názvech – medvědí hovno (butylkaučukové lepidlo nebo tmel), čertovo hovno (koření asa nebo i celá rostlina ločidlo), hovnivál (brouk z čeledi chrobákovitých), hovník (druh rostliny) atd.

Kolik českých slov má tolik významů, jako hovno…? A přesto je tabuizováno. Hlavním smyslem výstavy exkrementů, doplněné básní Jaroslava Vrchlického „Balada o hovně“ (viz. níže), však není odtabuizování tohoto tématu, ale připomenutí, že i tak bezcenná věc je nejen každodenní součástí života, ale především za jistých okolností velmi důležitý zdroj informací nebo surovina, která má další využití. Lékařství či veterinární medicína se bez něj v některých případech neobejde. Je předmětem zájmu různých výzkumníků. V Asii je velbloudí či jačí trus používán jako topivo. Hovězí, koňský i jiný hnůj vyhledávají zahradníci a zemědělci jako hnojivo. Jiné, ještě lepší hnojivo, je z trusu některých ptáků – tzv. guáno se ve velkém těží a ložiska guána jsou cennější než třeba ložiska uhlí.

Tato výstava vznikla sice později než expozice Livingstone House, ale tematická paralela tu je. Všichni (nejen) afričtí stopaři musí umět dobře „číst“ trus. Uměli to i domorodci a lepé či hůře i tehdejší cestovatelé. Výstava návštěvníkům ukazuje, jak rozdílný nebo naopak podobný trus jednotlivých zvířat je. Jak z něj lze odhadnout velikost zvířete, jeho jídelníček, zdravotní stav, kondici, v přírodě také zda zvíře místem prošlo před chvílí nebo již dávno. Jsou zde ukázky trusu mnoha zvířat, zejména savců (většina pochází z vlastních zdrojů a ze Zoo Dvůr Králové).

Balada o hovně

Jaroslav Vrchlický

Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,
je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.

Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,
či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.

Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,
aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.

A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.
Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát.

Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,
vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.

A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,
co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?
Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,
v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku.

Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!
A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc, než pro to hovno živou voznicí.





ZOO plná zážitků
По-русски Polski Deutsch English
Poslat email Homepage
Zoo Chleby