O sluníčku a berušce

Kdysi dávno, tak dávno, že to nepamatuje ani nejstarší dědeček z lavičky v parku, nebylo ještě sluníčko na obloze. Postávalo na zemi a velice naříkalo: „Každý tu někoho má. Ten má bratra, ten zase sestřičku, jen já nemám nikoho. Kdybych bylo třeba hvězda, mělo bych každý večer tisíc kamarádek! A nebo kdybych bylo mravenec! Těch příbuzných… Ale já jsem úplně samo.“
Takhle si sluníčko stýskalo a bylo také z té samoty celé prokřehlé a studené.

Jednou, zrovna když se smutné sluníčko ohřívalo u starých kamen, přišla k němu beruška. „Ahoj,“ řekla.
„Ahoj nazdar,“ odpovědělo sluníčko, kterému se beruška na první pohled zalíbila. „Která ty jsi?“
„Mně říkají beruška.“
Sluníčko zas posmutnělo: „To je škoda, že nejsi sluníčko jako já. Moc bych si totiž přálo sestřičku, víš?“
Beruška se uculila a řekla: „Ale já jsem náhodou taky sluníčko, opravdu. Beruška mně sice říkají, ale správně se jmenuji sluníčko sedmitečné!“

Sluníčku z toho překvapení přestala být rázem zima.
„Konečně mám komu dát babu!“ zajásalo. A dalo berušce takovou herdu do zad, až sedmitečka škytla. „Ty – y! Stejně tě chytím!“
Když se pořádně vyběhaly, hrály ještě na schovávanou a taky kuličky. Jednou cvrkalo sluníčko do berušky a jednou zase beruška do sluníčka.

Potom se beruška na svou kamarádku zkoumavě podívala. „Víš co, sluníčko? Když jsme sestry, měly bychom také stejně vypadat. Co kdybych ti namalovala červené krovky a sedm černých teček jako mám já?“
„A vážně bys mě namalovala…?“ vydechlo sluníčko.
Beruška vzala barvy a pustila se do práce. Sluníčko se natáčelo podle potřeby a blaženě se přitom usmívalo. Teď budou opravdu jako dvojčátka… Představte si!

Jenže! Jak si to sluníčko začalo myslet, ucítilo takové zvláštní, příjemné teplo, které se mu šířilo po celém těle. A najednou vidí, že beruščiny barvy se na něm roztékají a kapou na zem.
„Sluníčko…“ užasla beruška, „vždyť ty hřeješ! Honem to zastav, nebo budeš vypadat jako strašidlo!“
Ale sluníčko se pořád usmívalo.

„To bude štěstím,“ řeklo pak potichu. „Hřeju, protože tě mám, rozumíš? Protože mě máš ráda.“
A sotva z něj sjely poslední kapky barvy, poznalo sluníčko, že jeho teplo je na zemi příliš silné. Odrazilo se jednou nožkou a lehce začalo stoupat k modrému nebi.
„Ahoj nazdar!“ volalo na berušku, „teď už nebudu nikdy samo!“
„Ahoj!“ mávala beruška, „já se někdy zastavím!“

Od té doby je sluníčko na obloze. A beruška? Jen si ji zkuste dát na dlaň. Vyleze vám až na koneček prstu, tam se rozhlédne a frrrr! Poletí vysoko, hádejte kam?!
 


Obrázek berušky a sluníčka je k dispozici jako omalovánka na stránce ke stažení.

ZOO plná zážitků
По-русски Deutsch По-русски
Poslat email Homepage
Zoo Chleby